Tak tohle je zima!

Tak TOHLE je zima! Tichá bílá nádhera, autobusy nejezdí nebo s velkým zpožděním, auta se sunou pomalu, pokud vyjela...Příroda je mocná. Mocnější, než naše tendence běhat v kole jako veverka pořád stejně rychle nebo pokud možno rychleji. (A když nemůžeš, přidej.)

Jsme zastaveni nebo aspoň zpomaleni něčím větším, než jsme my. Chápu. Pokorně a s radostí přijímám. Děti nebudou včas ve škole....No a? Dospělí nebudou v práci ve stanovený čas, čas stanovený představou o stejném výkonu během celého roku, představou nerespektující cykly přírody. Dnes to krásně názorně vidím.I my jsme součástí přírody. Nějakou dobu můžeme její principy popírat, ale postupně nás doběhnou. Když nepochopíme sami, bude nás ten věčný boj stát minimálně spoustu energie, časem asi i zdraví. A neustálý růst se stejně nebude dařit. Máme ale možnost cykličnost přijmout, jít s ní a dokonce využít. Po období rychlého jarního růstu přichází letní vrchol, dozrávání a sklízení plodů na podzim, příprava zásob na zimu, postupné stažení se dovnitř, zpomalení až zastavení v zimě. Pohyb ustává jen zdánlivě, zvenku se přesouvá dovnitř. Tady klíčí a rostou naše vize do dalšího cyklu. Zpomalení nás (do)nutí vydávat méně energie navenek - pokud tedy poslechneme (jinak je výdej na stejnou činnost naopak nesrovnatelně větší, než třeba v létě, že? ). Tuto energii si uschováme na příhodnější okamžik, který přijde zanedlouho, zjara. S rozpukem jarní energie se můžou začít realizovat, prosazovat a růst naše v hloubce ukrývané vize. A že zjara to bývá fofr! Jedeme další kolo...Dnes jsem vděčná. Vděčná za zimu, za pochopení, za zdánlivé nedokonalosti našeho života, které mi usnadňují vnímat, kde jsem a co je teď třeba. Moji pozornost dnes upoutal manželský pár středního věku, zřejmě dobře situovaný a zřejmě mířící do dobře placené práce, někde v teple, daleko od zimy. Terénní auto bez sněhu, s okny bez námrazy, elegantně oblečeni. Stejně jako mnoho dalších. Na chvilku jsem vstoupila do jejich kůže a uvědomila si znova, jak může být těžké vnímat cykly země, když z domu vytápěného stisknutím tlačítka nastoupíte do výkonného vyhřátého auta, které zima nezastaví a odjedete pracovat stejně jako jindy (ale stejně je to větší než oni, zácpu kolem prostě neovlivní, klidná síla přírody tu je k dispozici a prosakuje do chráněného bezpečného života ) ... A je tu další možnost, kam postoupit. I s vymoženostmi a pohodlím našeho světa vnímat rytmy života, přírody, země, jít s nimi, poslouchat, respektovat. Nemusíme se vracet do jeskyně, stačí k sobě dovnitř. Když tam jsme, nenechá nás to ubližovat sobě ani okolí. Ta největší ekologie začíná uvnitř nás (říkala Karaimi, ale mně se to tak líbí, že s dovolením cituji).Takže já si teď užívám posledních pár týdnů zpomalení a uvnitřnění. I když vnímám, že už už se to blíží, už přes měsíc jedeme směrem ke světlu a aktivitě navenek. Těším se i tam, ale ještě chvilinku...Přeji nám všem, ať máme zjara z čeho brát!