Představte si, co jste nejspíš v nějaké podobě už zažili. Dostali jste dárek nebo pro vás někdo něco udělal (možná jste o to ve skutečnosti ani nestáli, ale psst, to se neříká)..."Tys mi ani pořádně nepoděkoval...měl bys mi být vděčný, co pro tebe dělám...není to pro mne jednoduché, víš v jaké jsem situaci, ale přesto jsem ti to pořídil(a), udělal(a) jsem pro tebe a nic za to nechci"...Někdy je tohle řečeno a někdy to jen cítíte.Jak se cítíte? Obdarovaní? Šťastní? Cítíte, že dávající je sám tak spokojený, že nepožaduje výměnou nic nazpět? Nebo ve vás vznikl pocit dluhu, závazku, který je třeba splatit ?Možná šlápnu do vosího hnízda...netýká se to totiž zdaleka jen dárků k narozeninám. Mnohem častěji i situací ve vztazích , kdy se jeden obětuje pro druhého. Ale je to skutečně tak, jak se to tváří?
Je dar nebo skutek, který vyžaduje cokoli nazpět, i jen vděčnost, skutečně čistým dáváním nebo výměnou? V horším případě skrytou manipulací, beroucí si energii, schovávající se za dobrotivost nebo zdánlivé zachraňování zdánlivě nemohoucích nebo neschopných?Není špatné si uvědomovat, co vlastně dělám . Dávám, beru nebo vyměňuji?
Je to výměna? V pořádku. Co je mi dostatečnou odměnou? Peníze? V pořádku. Dostanu od obdarovaného taky dar nebo pro mne něco udělá? V pořádku, pokud si to vyjasníme, co za co. Stačí mi dík? V pořádku. Kolikrát? Jednou nebo víckrát? Opakovaně? Kdykoli se potkáme? UUf..je to adekvátní tomu, co dávám nebo víc beru než dávám? Potřebuji vidět u obdarovaného radost? V pořádku. Ale co když z dárku opravdu radost nemá nebo nepoděkuje dostatečně?Nebo si nedokážu říct, co výměnou požaduji?
Nevytvářím náhodou zapletení? Možná se mi obdarovaný bude cítit zavázán (a třeba si to tak potají i přeji). A aby se zbavil tohoto pocitu dluhu , co bude dělat? Oplácet mi a převracet situaci tak, aby "přeplatil" a dluh se přesunul ke mně? Nebo se bude cítit zavázán navždy a připraven plnit má přání? Chci to tak? Bude nám spolu dobře? Budeme spolu schopni být opravdu svobodní a dělat to, co každý skutečně chceme? Nebo budeme nakonec dělat to, co sami nechceme, abychom se pokusili splatit dluh, který nebyl nikdy vynesen na světlo a uznán a přesto nás skrytě ovládá o to silněji?Mám návrh. Začněme každý sám u sebe a ve svých vztazích. Když budeme chtít pro někoho něco udělat, zkusme to vzít jako svoje rozhodnutí a svoji zodpovědnost . Nedělejme věci, které sami nechceme a předpokládejme i u druhých, že to tak dělají. Nevytvářejme další a další zapletení, provázání a dluhy. Domluvme se na tom, že si řekneme, co chceme.A aspoň občas se podívejme sami na sebe, když dáváme.
Opravdu dávám...?....Chci za to něco?...ne?...skutečně ne?....takže mi nevadí, když můj dar nebo čin nebude oceněn? ...nebudu vyžadovat vděčnost, poslušnost nebo služby na oplátku?
Nepotřebuji si "dáváním" náhodou naplnit nějakou mou potřebu ? Získat energii nebo jen pocit, že jsem dobrý , ušlechtilý, pečující, statečný, silný ( bla bla...každý podle svojí vlastní nenaplněnosti nebo pocitu viny)...Není za tím v podstatě potřeba být milující a milovaný?. Nesnažím se takto získat lásku?
S Láskou ale nejde obchodovat. Nefunguje ani "miluji tě, jen když ty miluješ mne" ani "já tě miluji, tak mne taky musíš milovat"